Mudlovský svět [Přítomnost]

Řeč – „Pište do uvozovek, nejlépe vytučněně“
Myšlenky – Je více forem, jak myšlenky psát, nejlepší variantou je asi kurzíva, nebo „Kurzíva a uvozovky“
Děj – Cokoli postava dělá pište normálně, bez kurzívy, či zvýraznění.
nad příspěvek vždy napište, kde se postava nachází.

*Dbejte na to, že se stále nacházíte ve světě mudlů, nikoli kouzelníků

Londýn

Ten poslední týden, co jsem měl prázdniny, jsem nedělal nic jiného, než že jsem ležel v posteli a doufal, že ta debilní rýma sama od sebe odejde. Venku bylo hezky a já trčel doma, zatím co rodina vyrazila na tří denní tůru, kterou jsem vlastně vymyslel já. Rád jsem chodil do přírody a když se táta zeptal, co chceme všechno během volna dělat, navrhl jsem výlet do Dartmooru, národního parku v srdci Devonu. Samozřejmě mě to mrzelo, tak ale nedá se. Bude spoustu dalších výletů, až se vrátím z Bradavic.
Teď si balím věci. Ač mi stále teče z nosu, bolest v krku ustoupila a i po těle se cítím líp. Skládám si úhledně složené košile do ne příliš velkého kufru a přemýšlím, co všechno ještě budu potřebovat. I když mám u madamme Malkinové objednaný nový hábit, přesto si s sebou beru i ten starý, možná se bude ještě hodit a navíc nevypadá tak hrozně. Vlastně spoustu věcí můžu použít z loňského roku, jen učebnice si musím vyzvednout. Polije mě horko, když si vybavím, jak bývá v Příčné ulici narváno. Davy a davy lidí. Proto jsem rád, že nemusím obcházet všechny obchody a shánět něco, co mám už od prvního ročníku. Dost jasně slyším profesora Snapea:
"To už nemáte ani na nové kotlíky, Palmere?"
"Ne pane profesore, jen mi přijde zbytečné kupovat nové věci na tak bezvýznamnou a stupidní hodinu, jako jsou lektvary."
Ten úšklebek by mu z tváře rychle zmizel, kdybych mu něco takového odpověděl. Možná by bylo fajn vidět, jak mu jeho ego padá, ale vysloužit si kvůli tomu školní trest? Ani náhodou. Navíc s Filchem taky nemám zrovna nejlepší vztahy. Důkazem je tomu malá jizva na pravém zápěstí. Tehdy jsem byl takové nemehlo, že jsem se k tomu všemu nechal i chytit. Zavrtím hlavou nad svými mladými léty v Bradavicích. Ale aspoň byla sranda, za to teď? Kdo ví, co mě tento rok všechno potká.

Londýn

Dívčí hlas se rozlehl po celém domě v zděšený výkřik. Div nevzbudila celý blok, rodiče však už stáli na nohou a lítali z kuchyně do ložnice a z ložnice do kuchyně, jako kdyby právě rozžvýkali dvě kila tabáku a zalili to litrem kafe. Neo že by jim někdo vpíchl látku, zajišťující hyperaktiviku. Rozletěly se dveře dívčina pokoje, celá vystrašená a roztěkaná v nich stála, ústa pootevřená. "U Merlinových vousů!" Rozkřikla se znovu a v tu chvíli celý svět kolem zastavil. Rodiče se sešli u jejích dveří a nechápavě sledovali její počínání. Párkrát zaklela, plácla se do čela a potom opět zmizela za dveřmi pokoje, které se s velkou ránou zavřely. Chvíli tam ještě tak stáli a dívali se na dveře, jako kdyby byly bůhví jak zajímavé, než se opět vrátili ke svému pobíhání a zmatkování.
Zatímco bytem se prohánělo tornádo již výše zmíněného zmatku, za dveřmi byl až na pár slov, která by neměla být zmíněna, naprostý klid. I když Lisa zběsile skládala oblečení do kufrů, které si předchozí dny zapomněla sbalit. Občas vyštěkla nějaké to 'k sakru' a horší. Bylo zprvu jen otázkou pár minut, než vše nahází do kufrů, ale později přišla na to, že to zřejmě nepůjde a s takovou je nezavře. Proto musela vše znovu vyskládat a pokusit se to tam nějak logicky nacpat. Což jí zabralo více času, než by chtěla a celá vystresovaná, že jí snad plán dne nevyjde do posledního putníku. Jen co dopla kufr, hned se řítila k obsazené koupelně, na kterou zběsile klepala, dokud nevyšla matka s vlasy zavázanými v ručníku a zpoza ní se vyvalil hustý obláček páry z horké sprchy. Další věc, která perfektně narušila její plány, protože bude muset zase na chvíli otevřít okno a dveře dokořán, aby se ta pára vypařila a ona se mohla v klidu nachystat, jenomže to tam díky ponurému, Londýnskému počasí bude zase zima a ona se nebude moct osprchovat. Proto se rozhodla, že to raději přežije. Zamkla se v koupelně, rychle se osprchovala, umyla si vlasy a když vyšla ze sprchy, uklouzla na kluzké podlaze, takže nebýt té sprchy o kterou se zachytila, zřejmě by její pozadí nabralo odřinu s krásně fialovou barvou.
Po bleskurychlém vysušení vlasy, napatlání všelijakých výživných krémů a olejíčků na vlasy i obličej, se konečně mohla obléknout do svého kožichu, ve kterém plánovala jít do Příčné a později i do vlaku, protože kdyby se náhle ozimilo, spolehlivě by ji zahřál. Byla to v podstatě taková huňatá kulička, ve které vypadala trochu jako medvídek, nehledě na to, že teď měla své blonďaté vlasy rozčepířené do všech stran, hřebínek nepomáhal a žehličku nepoužívala, protože by jí to prý ty vlasy příliš poškodilo, což byla pravda, ale tak kdo to v této době, kromě ní, řeší.
Konečně otevřela okno a nechala v koupelně vyvětrat s tím, že až tam rodiče půjdou, třeba to okno zavřou. Byla víceméně připravena vyrazit do Příčné ulice, už jen zbývalo naházet si do příručního zavazadla tunu karamelek a nic jí nepřekáželo. Plánovala koupi kompletního, nového vybavení do školy, protože s jejím štěstím se to staré během prvních hodin vydá na skládku.

Londýn-příčná ulice

Nechápal jsem, proč se rodiče rozhodli, že mě doprovodí. Vždyť kolikrát jsem do Bradavic už jel, jistě bych se neztratil, ale oni né, pojedeme s tebou. Tak jen tiše sedím a poslouchám, jak táta nadává na městskou dopravu a vzteká se, že přenášedlem by to bylo mnohem rychlejší. Když se konečně dostaneme na plánované místo, tedy na nádraží, otočím se a chci se rozloučit, jenomže rodiče mi podstrčí sestru, prý aby viděla, jak to tam vypadá. Napřed si říkám, dělají si srandu? Ale po těch letech mě to vlastně ani nepřekvapuje.
"Počkáme tady, pak ji sem pošli."
Řeknou jen a už mě postrkují ke kouzelné stěně, jako by se mě snad už chtěli zbavit. Přesně vím, kam se vydám první, sestru držím za ruku, aby se mi mezi lidmi neztratila. Přeci jen, je jí teprve deset. U Krucánků a Kaňourů si vyzvednu všechny potřebné učebnice a knihy, sice musím vystát zhruba deseti minutovou řadu, ale mohlo to být i horší, že jo. Sleduji, jak se Sarah všemu diví, jak zírá na sovy ve výloze a musím se tomu pousmát. Přesně tak jsem se tvářil před sedmi lety. Pak si uvědomím, že by se už sestra měla vrátit, přeci jen mi zbývá poslední obchod a u madamme Malkinové se asi zdržím dýl. Doprovodil jsem tedy Sarah tam, odkud jsme přišli a počkal, až zmizí za kouzelnou zdí.
U madamme Malkinové bylo rušno, ostatně jako vždy. Zahlédl jsem pár známých tváří, ale když si mě nevšímali, rozhodl jsem se to neřešit. Nerad jsem na sebe upozorňoval a vlastně jsem byl i rád, že mě většina ignoruje. Stoupl jsem si do řady a zamyslel se, kde se asi teď toulají mí přátelé.

Londýn→Šikmá ulička (Příčná ulice)

Zobudila som sa na nepríjemný pocit ,že meškám. Z postele som vyskočila ako blesk. Vedela som ,že to nebude len pocit. Pohľad na hodiny mi to potvrdil. Už som mala byť v šikmej uličke. Dala som si len rýchlu sprchu, obliekla som sa, vybavila rannú hygienu a potom len dobalila posledné potrebné veci do pripraveného kufra. Aká som šťastná ,že som si skoro všetko zbalila už včera... Zobrala som kufor a rýchlo zišla dole do kuchyne, cez ktorú som plánovala len prejsť a už odísť, no zastavila ma mama. Po päťminútovom prehováraní som si nakoniec zobrala jeden sendvič a s pozdravením rodičov išla von kde ma už čakal taxík. V taxíku som zjedla moje úžasné raňajky. Cesta netrvala dlho a za chvíľku som bola neďaleko miesta kam som smerovala. Nechcela som sa nechať odviesť až tam. Nieže by tam obyčajný človek niečo zmohol, ale istota je istota. Dve ulice som si s kufrom prešla sama a dostala som sa k mojej obľúbenej stene. Zbohom svet muklov (mudlov). Vitaj, môj svet.
→Šikmá ulička