Kouzelnický svět [Přítomnost]

Řeč – „Pište do uvozovek, nejlépe vytučněně“
Myšlenky – Je více forem, jak myšlenky psát, nejlepší variantou je asi kurzíva, nebo „Kurzíva a uvozovky“
Děj – Cokoli postava dělá pište normálně, bez kurzívy, či zvýraznění.
nad příspěvek vždy napište, kde se postava nachází.

Zde se nachází například Příčná ulice a podobné

Příčná ulice

Její rodiče byli příliš zabraní do svého pobíhání po domě a chystání se do práce, aby měla kam přijíždět z Bradavic, takže je nijak neobtěžovala a nezdržovala otázkami typu 'chcete mě doprovodit do Příčné?' a tak podobně. Vlastně oni by třeba i rádi poznali kouzelnický svět, ale okolnosti, ani Lisa tomu příliš nepřispívali. Nestyděla se za ně, protože nebyli kouzelníci, ani protože nebyli biologickými rodiči, vlastně se za ně nestyděla vůbec, spíše je nechtěla vystavovat magickým silám a v posměch lidem, kteří by byli raději, kdyby mudlovští opustili svět. Tak to byl další důvod, proč se nikdy nezeptala. Ale dál už byla líná nad tím přemýšlet. Sebrala si svých pár švestek, rozloučila se s matkou, protože otec zrovna trávil své chvilky připravováním oběda do práce a vylítla ze dveří bytu i domu, jak nejrychleji mohla. Hnala se k místu, kudy měla do Příčné ulice. Vrazila do pár lidí, kteří zřejmě také někam spěchali a potom už byla jen ráda, že vidí tu známou stěnu. To je velice neobvyklá věta, chtělo by si to někam zapsat.
Jen, co se ocitla v Příčné ulici, rozhlédla se a zhluboka se nadechla. Na chvíli si dokonce i naivně myslela, že vše stihne zařídit v klidu a aniž by pobíhala po ulici tak, jako její rodiče po bytě. Ale potom z toho snu rychle utekla a svižným krokem se vydala k Malkinové. Bůhví proč, chtěla zastihnout ještě otevřené dveře, které se tedy pomalu zavíraly, asi si ušetřit čas z otvírání, jistě, jaká to inteligence. No naneštěstí se jí podařilo zakopnout o práh, takže mimo to, že se natáhla na podlaze, povalila i nevkusně umístěné krabice s látkami, které zřejmě kouzlem zapomněli odklidnit.
"Sakra!" Rozkřikla se na celé kolo, zatímco se jí tvář lepila k podlaze. Tváře mnohých kouzelníků, kteří si šli pro svůj hábit a kdoví co ještě, se na ni pohoršeně podívali, ale její tvář byla stále slepená s podlahou a tak je ani nemohla propálit pohledem. Solidní příchod však měla zajištěn, teď už zbývalo se jen zvednout a všechno to zase postavit tak, jak to bylo. To bylo už podruhé, co spadla. Tedy, v koupelně se zachytila, ale teď si to vynahradila. Pomalu se jako hromádka rozsypaných hraček sesbírala a zvedla se. Trochu rozzuřeně urovnala krabice, válející se na zemi a následně málem zase upadla. Tohle už žádnou obhajobu nemělo, byla prostě nešikovná. Takové chodící neštěstí. Zbývalo se jen v duchu pokárat a jít dál.

Příčná ulice

Když konečně přijdu na řadu, vylovím lístek s objednávkou z kapsy a podám jej mladé ženě za pultem, která ihned na to odběhne, aby mi přinesla nový hábit. Rozhlížím se po paní Malkinové, majitelce obchodu, ale ta je nejspíše někde vzadu v salonu a věnuje se svým 'významnějším' zákazníkům. Jakmile se prodavačka objeví s balíkem v ruce, předám jí peníze a už si můžu se svým novým oblečením dělat, co se mi jen zlíbí. Mířím si to k východu, proč tady taky trávit čas, když si můžu ještě skočit do prvotřídních potřeb pro famfrpál a obkouknout novinky, takové nové koště by nebylo k zahození. Prorážím si cestu mezi lidmi stojícími ve frontě a už se vidím, jak otvírám dveře a opouštím obchod, možná by se tak i stalo, kdyby do krámu nevtrhlo tornádo a neshodilo téměř všechny krabice, které stály poblíž dveří. Zaraženě koukám na dívku, vlastně přesně tak, jak většina kolem mě a když se konečně zvedne a napraví škody, které napáchala, poznám v ní svou dlouholetou kamarádku.
"Liso? Jsi v pohodě?"
Zachytím ji dřív, než stačí znovu spadnout a odvádím ji stranou od toho zmatku. Lidé si nás brzy přestanou všímat a začnou se věnovat svým záležitostem, zatím co já si dívku starostlivě prohlížím, zda si něco neudělala.

Příčná ulice

Chvíli trvalo, než nalezla ztracenou rovnováhu. Odkašlala si a zářivě se usmála na Mattea, který ji odvedl kousek stranou, zřejmě aby zase něco nesrazila, nebo nedej bože někoho. Chvíli se ještě zmateně rozhlížela, než svůj pohled usadila na Matteovi, který se jí zrovna ptal, zda je v pořádku. Zavrtěla hlavou a založila ruce na prsou ve vzdorovitém gestu.
"V pohodě?" Zopakovala jeho slova a znovu zakroutila hlavou tak pochybovačně, jak jen to šlo. "Jistě, že nejsem v pohodě. Naprosto nestíhám, mám si vyzvednout hábit, je tu fronta jako na zmrzlinu v létě a ještě nemám ani učebnice, ani nové věci do školy, takže nejsem v pohodě. Od rána lítám a mám pocit, že jestli se mi nedostane kafe, za chvíli tu zkolabuju na podlaze, takže Matteo, pokud mě nechceš mít na svědomí, raději mi rychle sežeň kafe. Nebo ne, ještě chvíli to zvládnu." Opověděla poněkud zdlouhavě a zhluboka se nadechla. Pohlédla ke frontě, která se pomalu zmenšovala a vyčkávala na vhodný okamžik, kdy přiskočí k pultu a vezme si svůj hábit.
"Ty jsi v pořádku, Matteo?" Zamrkala s andělským úsměvem na rtech a pokusila se zklidnit roztěkaný pohled, bloudící po celém krámku.

Příčná ulice

Mlčky stojím a čekám, až se ta drobná dívka uklidní. Zároveň ji pozoruji se značným pobavením, úsměv na rtech se mi stále zvětšuje, až se nakonec nepatrně objeví i zuby, bílé jako perličky. Se smíchem zavrtím hlavou.
"Ach milá Liso. Kafe tak brzo? Si říkám, jestli se z tebe náhodou nestal závislák, co? Ale bohužel, musím tě zklamat. Nejsem chodící automat a neznám žádnou kouzelnou formuli, která by vytvořila teď hned tady na místě kavárnu."
Pokrčím rameny, na rtech mi stále spočívá lehký úšklebek. Přemýšlím, jak bych mohl své kamarádce vyhovět a vzpomenu si, že jsem kdesi vzadu zahlédl barel s vodou. Aniž bych Lise něco řekl, vydám se rychle opět přes řadu lidí tam, kde jsem si vyzvedával hábit. Nespletl jsem se. Napustím do plastového kelímku čirou vodu a spěchám zpátky za Lis.
"Počkej, něco mě napadlo."
Vytáhnu hůlku a přiložím ji k tekutině.
"Oko norka, harfi šum, proměň vodu v dobré kafe."
Nic se nestalo. Divné. Mohlo za to snad jedině to, že se to vůbec nerýmovalo. Pátrám v mysli po různých dalších zaklínadlech, zda by se nedalo nějaké obměnit. Vždyť už jsem v posledním ročníku, měl bych vědět, jak vykouzlit obyčejné kafe. Náhle mi hlavou bleskne nápad. Vypiju vodu, aby mi zbyl prázdný kelímek a opět na něj namířím hůlkou.
"Kafe eructo."
Po vyslovení těhle slov mi z hůlky vytryskne proud horké černé tekutiny, vůně, která se náhle vznese do vzduchu, je jasným důkazem toho, že se mi kouzelná formule povedla velmi dobře. Čekal bych na první pokus nějakou hnusnou břečku, ale káva vypadá dobře a taky tak i voní. Lehkým poklepnutím hůlky zastavím tekoucí pramen a podám svůj výtvor Lise s hrdě vztyčenou bradou a napnutou hrudí, podobně jako pyšný lev. Pak zaslechnu její otázku a úsměv z tváře mi rychle zmizí.
"Ne. Jak bych mohl být? Vždyť je zase začátek školního roku. Prázdniny jsou v posledních letech kratší a kratší."
Pokývám hlavou a balík s hábitem si přehodím do druhé ruky. Párkrát na místě přešlápnu, přičemž krytickým pohledem sleduju každého, kdo si vyzvedne svou objednávku a míří pryč. I když většina lidí obchod opouští, mám pocit, že příchozích je daleko víc, a tak nakonec dojde k tomu, že se tu všichni mačkáme a dýcháme si na záda. Bože, jak já nesnáším tlačenice.

Příčná ulice

Přimhouřila oči a změřila si ho opovrhujícím pohledem, načež hlavu uraženě stočila ke zdi.
"Žádný závislák, ani nevíš, jak je kafe důležité, protože bez kofeinu moje tělo nemůže fungovat." Odmlčela se a znovu očipřimhouřila, tentokrát však jen nakrátko.
"Dobře, možná trochu, ale ber to tak, někdo má drogy." Odfrkla si a stále hleděla do stěny, odmítajíc pohled na Mattea.
"Tedy pokud víš, co to drogy jsou." Můj hlas zněl trochu povýšenecky, jako kdybych byla až pyšná na to, že jsem mezi těmi prostými lidmi vyrůstala. Ale také, co je na tom špatného? Od malička jsem sice nežila v souladu s magií, ale to mi nebrání být dobrou studentkou. Což jsem víceméně byla. Akorát některé předměty zkrátka nebyly pro mě.
"Tak to jsi zklamal, já myslela že máš kavárnu v tašce, celou dobu jsem žila ve lži." Naznačila ukápnutí slzičky a pohlédla na něj s úsměvem.
"Když se směješ, sluší ti to víc." Podotkla a natáhla ruku, že mu pocuchá vlasy, což nakonec vzdala a stáhla ji zase k tělu.
"Pořád jsi moc vysoko, divím se, že ti vůbec vidím do obličeje." Teatrální to přednes. Ještě přidala zamrkání, aby vypadala jako naprostý andílek a v duchu přemítala nad různými poznámkami, které by mohla říct a tím si zvýšit své falešné ego. Ale neudělala to, protože si nerada to své rádoby ego zvyšovala na úkor ostatních.
Potom někam odběhl dřív, než stačila cokoli říct. A za chvíli byl zase zpět s kelíkem čisté vody a pokoušel se o vytvoření kfe. Nemohla se vynasmát, když mu první pokus nevyšel, dusila v sobě smích, který nakonec vypadl v takový přidušení s pohledem "já se ti vůbec nesměju."
"Až napodruhé, ale šikulka." Poplácala ho po hrudi a převzala kelímek.
"A pak že nejsi chodící kavárna." Zhluboka se nadechla a s blaženým úsměvem usrkla kafe.
Poté vyposlechla jeho stížnosti a potichu přikyvovala, načež se zprudka nadechla. "Jojasně." Vyvalila ze sebe a znovu se napila. Bylo docela dobré. Fronta nijak nepostupovala a to ji štvalo. Neměla čas.
"Budu sem muset zajít potom, doprovodíš mě do krámku ehh... co jsem to chtěla." Zavzpomínala. Jen co si vzpomněla, chtěla se plácnout do čela, ale to rychle zarazila, protože si málem vylila kafe. Málem.
"Ke kočičkám!" Zavelela a vyšla ke dveřím, načež se zase obrátila k Matteovi.
"Teda... Krucánkům a Kaňourům." Opravila se a s úsměvem vyšla ze dveří, kde čekala, zda půjde s ní.

Příčná ulice

Zamračím se a mávnu rukou, jako bych chtěl odehnat otravný hmyz.
"Jasně, že vím, co jsou to drogy. Nějaké pilulky, co polykají mudlové, aby jim bylo líp. Přitom by jim stačil jediný doušek felix felicis, který není ani návykový ani tak nebezpečný, jako například...hmm..no to máš jedno."
Zvednu pyšně bradu, chvíli se tvářím zcela nezaujatě, snad abych jí dal najevo, že se zas tak moc z její přítomnosti netěším. Sice mi pěkně zalichotila a mé tváře se nepatrně zalily červení, avšak když ke mně vztáhla ruku, ucuknul jsem.
"Ne že bych byl přehnaně vysoký. To ty jsi malá jako mravenec."
Podotknu, i přes to, že má pravdu. Stačí se ohlédnout po lidech kolem, vždyť mi mezi nimi trčí hlava, jako žirafě. Ale co, žirafy jsou fajn, mají takové mírumilovné oči. Pozoruji, jak pije kafe a přivírám oči nad tím, že mi ani nesloží poklonu, jak se mi můj výtvor povedl. Čekal jsem větu typu: "Och, jak výborná káva," a ono nic. Nakonec to nechám plavat, načež když začne Lisa něco drmolit, nechápavě se na ni dívám a snažím se pochopit, co že mi to chce sdělit.
"Ke kočičkám? Co?"
Nestíhám se dlouho divit, poněvadž mezitím už dívka mizí pryč a já ji jen mlčky následuju. Stejně mi nakonec sama u dveří vysvětlí, co tím měla na mysli, takže jsem se nemusel ani ptát. Nasadím ten svůj typicky chladný výraz s příměsí arogance a vyrážím za ní bez jakýchkoli protestů.

Příčná ulice

Jen co za ní vyšel, spokojeně se usmála a dopila kafe, načež se na něj opět otočila.
"Nechceš být i chodící odpadkový koš?" Udělala psí oči a doufala, že zná nějaké kouzlo na přenesení kelímku na skládku, protože ona byla v nižším ročníku a dopředu se většinou neučila. Jen něco a to pouze pokud to potřebovala.
"A mimochodem, nám mravencům je tady dole dobře, nefouká tu tolik studenej vítr, což se o tvých výškách v levelu Mount Everestu říci nedá." Podotkla a znovu se hrdě usmála. Pomalými krokem vyrazila ke Krucánkům a Kaňourům, načež po kapsách hledala seznam všech učebnic a věcí, které bude potřebovat.
"A taky, co je malý, to je milý. Ty snad malý holky rád nemáš?" Našpulila na něj provokativně rty. Jen co zpozorovala jeho chladný pohled, zase se vrátila do klidu a hleděla na cestu, aby do něčeho, nebo někoho nenarazila tak, jak jí to bývalo zvykem.

Příčná ulice

Probodnu ji pohledem, raději nic neříkám a převezmu si od ní kelímek, načež vytáhnu hůlku a namířím ji proti tomu 'odpadu.'
"Deletrius."
Pronesu jen a kelímek náhle zmizí. Nic těžkého, i tak si však neodpustím hrdé vypnutí hrudi. Ještě si pamatuji, jak nás to minulý rok pan profesor Kratiknot učil na lístku růže. Nezapomněl zmínit, že delere znamená latinsky ničit a že na tuhle formuli neexistuje protikouzlo. Co jednou zničíme, nedostaneme zpátky, ale pochybuji, že by Lisa ten kelímek ještě někdy potřebovala, tak proč nepoužít něco tak jednoduchého, co by zvládl i prvák. Na její poznámky o výšce už neříkám nic. Ne že by mi došly argumenty, pouze má lenost způsobila, že už ani otevřít pusu na těch pár slov se mi nechce. A tak raději mlčím. Když se pak ke mně otočí, opět do ní zabodnu pohled a přemýšlím, co tím jen chtěla říct.
"Jistě, malé holky jsou roztomilé."
Poznamenám po chvíli, když už se na mě nedívá a prodírá si cestu davem. Netrvá dlouho a už vidím náš cíl. Ta kolona lidí před vchodem, to je řada? Vykulím oči a tiše si povzdechnu, ale stále Lisu následuji. Přeci bych ji nemohl nechat samotnou jen tak, že..

Příčná ulice
Co by se na to vše dalo říct. Možná to že takovéhle dny jsou o hubičku. Každý lítá, ne ovšem doslova ze strany na stranu. Neustálé opakování věty rodičů jestli má Aaron opravdu všechno, a také neustále už skoro odsekávání že všechno má. Ne on má své rodiče rád, ale s tímhle mu pomalu lezli na nervy. Někdy přemýšlel jestli by mu věnovali tolik rodičovské péče kdyby měl třeba ještě bratra, takhle to bylo však že on je synem této rodiny. Hm.. není to až tak zlé, ne že ne.. Pro jistotu , a pro vlastní útěchu své duše si opravdu ještě několikrát zkontroloval své věci. Dobré má všechno..
Hmm tak tedy začíná ta druhá část kterou zrovna nemusí, a to NAKUPOVÁNÍ! Jo většina holek je z toho na větvi, což upřímně asi nikdy nikdy ale nikdy nepochopí. Ale přesto se na jednu věc z Bradavic těší nejvíce a to na famfrpál! Ten mu jde asi ze všeho nejlépe, ten adrenalin když může létat na koštěti jo to je úžasné. Ačkoliv by z něj rodiče měli asi nějakého magického nadaného synka, než synka který létá v oblacích. Hmm .
Tak tedy, koutkem oka zahlédl Mattea, i nějakou holčinu. Matteo a kamarád? To se dá velice těžko posoudit, řekněme spíše že s Mattem není ve zlém, ale spíše v neutrálním prostranství. Ano ano, tak by se to dalo nazvat. A jestli si ho Matteo všimne? Asi ne, je tu moc kouzelníků a tak.

Příčná ulice

Jasně, deletrius. Ale kdo si to má všechno pamatovat? A vůbec, učili se to? Třeba ještě budou, bylo toho docela dost. Tohle hned vypustila hlavy a dále už se tomu nevěnovala, protože jí to nepřipadalo tak zajímavé. Například, jako velké štěstí, které měli, protože jen co přišli ke K. a K., naskytl se jim pohled na poměrně dlouhou řadu. Začátek školního roku, bohužel. Asi by raději trávila prázdniny v Americe u moře tak, jako doteď, místo toho, aby musela vyčkávat u K a K., než na ni vyjde řada, alespoň tam měla Mattea a měla se s kým bavit. Ale u Merlina, takovou řadu tedy nečekala. Ani jí nezapadala do plánu. Byla z toho celá nervózní, stále nakrčení obočí, kousala si ret a každou chvílí kontrolovala o jaký kousek řady se posunuli blíže k pokladně.
Po jeho odpovědi se spokojeně usmála.
"No vidíš, na mé výšce není nic špatného." Podotka a opět se otočila na řadu. S Matteem to bylo takové divné, nebyl příliš užvaněný a spíše mlčel, také ráda mlčela, ale ne ve chvílích naprostého stresu, nebo když třeba stála ve frontě. A ne s Matteem. S tím by si ráda povídala až do haleluja, ale on se k tomu moc neměl a Lisa nechtěla působit nějak moc 'rozjetě.' Přemýšlela, proč ještě nepotkali Keepu, ale třeba se objeví někde ve vlaku, až půjdou.Teda, jestli se ještě před tím nerozdělí, což bylo dost možné. Ale ve vlaku si je najde, jakožto správná, dotěrná kamarádka z nižšího ročníku. Nervózně přešlapovala, pořád se rozhlížela, sem tam obešla kroužek ve svém místě v řadě a nedočkavě klepala nohou. Když takhle jedno to kolečko dělala, hleděla do země a přemýšlela, jestli by se to nějak nedalo uspěchat, ale to by asi nešlo. Načež zřejmě ze svého kolečka vyšla a narazila do stěny. Vlastně se nakonec dozvěděla, že to byl nějaký kluk, pravděpodobně starší, kterého neznala, možná od vidění, ale nic jí neříkal. Protáhla obličej a chvíli na něj koukala, jako kdyby viděla ducha.
"Jočaučaumocseomlouvám." Vysypala ze sebe a pokusila se o jakýsi nevinný úsměv, jako vždy, když do někoho narazila. Naštěstí jen nesrazila k zemi, takovou sílu neměla.

Příčná ulice

Doufal jsem, že až opustím salon paní Malkinové, nebudu muset už nikam jít a uniknu tak všemu ruchu a lidem, jenomže opak byl pravdou. Opět stojím v řadě a opět se cítím jako sardinka namačkaná v konzervě. V pravé ruce držím ne příliš velký kufr a v podpaží svírám balík s hábitem, který se mi pomalu sune dolů. Začínají mě bolet záda a navíc mám pocit, že se mi ta rýma vrací. Vnímám řezavou bolest v krku při každém polknutí a modlím se, ať je to jenom špatným ovzduším, které je všude přítomno. Zvláštní, tolik smogu jsem dlouho nezažil. A nebo se mi to jenom zdá? Všechen kouř jde od stánku od vedle, kde malí dráčkové v prosklených vytrínách svým ohněm opékají kaštany. Nakrčím obočí nad tím výjevem, chci více prozkoumat tuhle zvláštní situaci, proč z tama jdou mraky šedého kouře? Jenomže mou pozornost brzy odvede Lisa, která zase jako vždy do někoho vrazila. Otočím se a spatřím známou tvář. Přivřu oči a přitáhnu si dívku k sobě hruběji, než bych chtěl, až málem ztratí rovnováhu, já ji však pevně držím, nemůže spadnout.
"Liso to je Aaron, jestli se neznáte."
Představím jí mladého kluka, kterého jsem poznal minulý rok. Většinou se nebavím s mladšími (až na výjimku Lisy a své sestry), avšak tento hoch mě velmi překvapil, když jsem se s ním kdysi bavil. Měli jsme jednu společnou věc-famfrpál. Překonám se a roztáhnu rty do lehkého úsměvu, avšak z mých očí jde stále chlad.
"Jak to jde?"
Sám jsem překvapen, že vůbec začínám konverzaci první, tak ale už se stalo. Stále pevně svírám Lisinu paži (to zní divně), jako bych měl strach, aby mi neutekla, i když by si to nějaký psycholog mohl vyložit jako majetnické chování. Vlastně jsem si ani pomalu neuvědomoval, že ji držím a když mi to došlo, stisk jsem povolil a nakonec má ruka klesla zase zpátky na své místo. Stále jsem kluka probodával pohledem, ale takovým tím méně nepřátelským. No prostě, nějaký ten náznak sympatie tam byl.

Příčná ulice
Někdy, jakoby se divil jak to že to všechno pobere. Nadechl se, ne okolo Aarona nebyli přátelé, možná proto že žádné neměl. Možná proto že měl rád svůj klid, Bradavice má rád ne že ne, ale tohle nakupování HRŮZA. Hlavou, tedy vlastně jinak. Přemýšlel, už trochu napřed. Famfrpál, kdo proti komu bude zase první kolo. Famfrpál byla úžasná hra. Doufal že se do týmu dostane letos, mohlo by to být velice zajímavé.
Nakonec, přesunme se do reality, do Aarona někdo vrazil. Ale ne tak aby ztratil rovnováhu, což bylo dobře. Aspon jsme tu neudělali domino že ano? Koukl na původce toho sražení, nějaká dívčina. O pohledu ji možná někde viděl, ale jinak jejé jméno neznal. "Koukáš na mě jako na ducha" trochu se usmál. Ovšem to co se z ní vysypalo, bylo taky trochu vtipné, ale nebudeme se smát že ne. "Jestli sis neublížila tak se nic nestalo" dodá tedy, pak věnuje pohled Matteovi. Kluk ze Zmijozelu, jo měl s ním jednu věc společnou a to famfrpál, možná že by ti dva měli být nepřátelský jak to je většinou. Nebelvír a zmijozel. Tyhle koleje, had a lev no uvidíme. "Jde to docela dobře..co ty?" no tak ta dívka. se tedy jmenovala Lisa, aspoň něco ví. Mírně se usmál , jo Matteo ho sice probodával pohledem, ale tak až tak nepřátelský nebyl. To je plus no ne?

Příčná ulice

Ještě chvíli se dívala na kluka, kterého neznala, takovým podivným výrazem, zkoumavým a nedůvěřujícím. Musela vypadat vážně vtipně. Po jeho poznámce o stylu jejího pohledu na něj, přimhouřila víčka a dál si ho prohlížela, tentokrát podezřívavě, aby se neřeklo. Jako kdyby tím chtěla říct 'já za to nemůžu, určitě jsi mi tam vlezl schválně.' Nicméně nic neříkala a možná to tak bylo jen dobře. Matteo ji ve chvíli strhl k sobě. Pevně ji držel za paži. Otočila na něj hlavu a uchechtla se. Jeho výraz jí připomínal nějaké zvíře, jen zrovna nemohla identifikovat jaké. Jak ji pevně svíral,začínala mít pocit, že se jí ta ruka brzy odkrví. Říkala si, proč třeba mají kluci takovou sílu. Vůči stvořením, jako je ona, je to hrozně nefér. Zřejmě si to uvědomil, nebo kdoví, co se stalo, ale uvolnil stisk. Zakroužila ramenem a chytila se za paži.
"Au?" Pronesla tiše, ač to ani tak hrozné nebylo, ale úsměv, hrající jí na rtech značil o všem. Trochu zaklonila hlavou a povzdechla si.
"Kdybych byla vysoká jako ty, asi bych se bála postavit se, pořád bych seděla, je to moc vysoko." Řekla teatrálně a ignorujíc jejich záživnou debatu, rozmáchla rukama. Poté kývla hlavou na pozdrav klukovi, kterého představil Matteo jako Aarona a mile se usmála.

Příčná ulice

Sleduji ty dva s mírně pozvednutou bradou a arogantním pohledem, kdybych mohl a kdyby mi nepřekážely zavazadla, klidně bych si i založil ruce na hrudi, zvláště po slovech Lisy. Zamračím se na ni, ale můj pohled zdaleka nevystihuje pocity, které právě prožívám. Nadechnu se pro odpověď, ale nic z mých úst nevyjde. Na krátko se ohlédnu za sebe, abych zjistil, jak a zda se vůbec řada posunula a když zjistím, jak to vypadá, polije mě horko.
"Liso...krom poznámek na moji výšku...napadlo tě, že se ta řada vůbec nehýbe? Vlak nám jede za hodinu, tak mi laskavě řekni, co všechno ještě musíš nakoupit?"
Zabodnu se pohledem do blondýnky a povytáhnu obočí. Během chvíle mi hlavou proletí myšlenka, že kdybych ji chtěl třeba políbit, a kdyby to mělo být třeba jen na čelo, vážně bych se musel hodně sklonit. Na té výšce něco bude... Ale Keepa je, pokud vím, stejně vysoký, takže co. Budou nám sekat hlavy, aby nás zmenšili? Takový nápad mi vykouzlí na rtech pobavený úsměv. Bezhlavý Nick. Vybavím si ducha nebelvírské koleje, i ten nepříjemný chlad, který vždycky nastane v jeho přítomnosti. Brrr. A bezhlavý Matteo? No potěš. Ale aspoň bych nahradil Krvavého barona. Upřímně, kdo zabije svoji lásku a potom sebe? Ten týpek to nikdy neměl v hlavě vpořádku. Zanechám toho nesmyslného blouznění a přenesu se zpět do reality. Aaron mi mezitím vrátil otázku a já doteď neodpověděl.
"Eh co? Jo, v pohodě."
Pokývám hlavou, další rozvíjení debaty je na nich. Já jsem přeci ten...nebavka.

Příčná ulice
Mooc lidí, moooooc lidí. Nadechl se a koukl na ty dva. Lisa na něj nějakou dobu koukala podezřívavým pohledem. Hmm? Pročpak? Myslela si že ji něco udělá? Ale né, je přece v pořádku se dívat na někoho nedůvěřivě když ho neznáte. Na tváří mu však stále pohrával mírný úsměv. Proč se usmíval? Nevěděl ani on. Štastná myšlenka? Možná... Něco ho pobavilo? Taky možné, bylo mu to , ale jedno.
Nakonec tedy bylo zjištěno že v téhle frontě byli jenom kvůli Lise, která očividně neměla vše nakoupeno. No Aaron už měl takové štěstí že všechno nakoupeno měl. Koneckonců tenhle rok se do Bradavic i těší, Ačkoliv víme že v učení neproleze na výbornou, ale tak co. Ale, ano zase ale mohl by mít známky mnohem lepší kdyby se více snažil. To on ale nechtěl, nebo spíše byl moc líný tvor. Známka uprostřed mu stačila, ale i rodiče mu říkali že by s tím měl něco dělat. No možná mají skutečně pravdu , uvidíme.
Mírně se uchechtl při jejich mluvě. "Doufám že vám tu nevadím?" ozve se tedy, pro jistotu by se možná jenom potřeboval ujistit. Když řeknou že vadí, odejde. Koneckonců sprintovat na vlak asi opravdu nechce. Ale uvidíme jak to dopadne.

Příčná ulice

Střelila vražedným pohledem po Matteovi. Chvíli se na něj tak dívala a nakonec pokrčila rameny.
"Hmm." Vydala ze sebe a podívala se na řadu. Vážně to příliš nepostoupilo. S povzdechem opět pohled usadila na Matteovi a koutky svěsila dolů.
"Učebnice, hábit a nové potřeby." Řekla nešťastně, skoro až zoufale a znovu kontrolovala řadu. Přešlápla na místě a sem tam se podívala na Aarona, kterého bohuže moc do konverzace nezapojili, ale to přijde.
"Tak si říkám, že by bylo lepší zase zajíz za Malkinovou, tam už by fronta být neměla." Poznamenala a zapřemýšlela. Docela ji to děsilo. Chytila Mattea za předloktí a pokusila se ho strhnout k sobě, z čehož vyšlo jen takové malé zatahání.
"Co když to nestihnu?" Její pohled ztuhl a mozek začínal pracovat na plánu, jak rychle dostat vše, co potřebuje. Bleskla pohledem po Aaronovi a zavrtěla hlavou.
"Nene." Odpověděla a pousmála se. Akorát jí momentální, stresová situace nevyhovovala. Stres špatně zvládala.

Příčná ulice

Mlčky sleduji její tvář, měnící se výraz mi napověděl, že na ni má slova zapůsobila spíše v tom nekladném směru. Nad její zoufalostí zavrtím hlavou.
"Klid. Dej mi svoji objednávku a já ti skočím k Malkinové pro ten hábit. Ty vystuj řadu na učebnice a pak se společně půjdeme podívat po těch nových potřebách."
Ušklíbnu se, načež si rukou popravím balík pod pravou paží. Můj zrak znovu sklouzne k obchodu, abych se ještě jednou přesvědčil, zda je řada opravdu tak dlouhá, jak se mi zprvu zdálo. Bohužel, lidé se téměř nehýbali z místa, ale to nebylo to, co mě na tom všem štvalo nejvíc. Místo studentů, kteří zde byli přítomni z pochopitelného důvodu-museli nakupovat učebnice, stálo v řadě i několik starších osob. Že by aktivní staříci nakupovali knížky pro své vnoučata? To těžko, který z nich by se ve skutečnosti obtěžoval. Jen si říkám...snad každý inteligentní člověk si je dobře vědom, že začíná školní rok a že tu bude dneska frmol. Takový důchodce by si mohl zaskočit do příčné ulice, kdykoliv by jen chtěl, ale né, oni si musí jít nakoupit zrovna dneska. Zrudne mi tvář zlostí. Zatnu pěsti. Nádech, výdech, nádech, výdech.
"No nic, já asi půjdu."
Namáhavě se na Lisu usměju.
"Neboj se, najdu si tě."
Zamrkám a ještě se stihnu otočit na Aarona, který stojí celou dobu mlčky, jakoby tu ani nebyl.
"Jdeš se mnou, nebo taky stojíš frontu?"
Zvědavě se na něj zadívám a čekám na jeho odpověď.

Příčná ulice
Nadechl se , tiché stání. Jo to by mu šlo, a pak nenápadně zmizne. Ale proč by to nyní dělal že ano. Ano do konverzace ho skutečně nezapojili, ale to mu nevadilo. On byl spíše tichý element, jistě víte jak to myslím.
Mírně pokýval hlavou když Lisa zavrtěla hlavou že zde nepřekáží. Budiž tedy, Aspon někomu nepřekáží že ano. Ne fakt, komu by překážel když o něm většina lidí ani neví. Pohledem zkontroloval lidi, ta řada opravdu nebyla menší. Hmm, bylo to takové zvláštní. Ale proč on by si měl stěžovat, íon už všechno má. Narozdíl od Lisy, ale proč by ji to měl mít za zlé, očividně nebyla sama . Někteří kteří tam nakupovali učebnice taky možná měli na spěch.
Otočí se za zvukem, byl až příliš zamyšlen, ptal se ho Matteo, jestli půjde s ním nebo jestli stojí frontu. Jo naštěstí to slyšel. Takže jako debil vypadat nebude. "Půjdu s tebou" odpovím mu tedy,

Příčná ulice

Když jí Matteo nabídl pomoc, na tváři se jí zjevil nadšený úsměv. Byla by ho objala, kdyby nebyla zaměstnaná kufry. Nicméně i tak se jí povedlo vyhrabat lístek ze zadní kapsy černých džínů a poté ho podala Matteovi.
"Tak, tady... a běž už." Popohnala ho a sama pohled zabodla na řadu. Pohnula se jen o pár lidí a zatím to nevypadalo příliš dobře, jen doufala, že ti důchodci budou oproti studentům Bradavic rychlejší a ona stihne vlak. Ale mohli by být, vzhledem k tomu, že ne všichni jsou zpomalení šneci, naopak, někteří se počítali spíše mezi nadopované, retardované šneky, jak se tak dívala.
Jak zaslechla, Aaron vyrazil s Matteem, ani se nedivila, že nezůstal trčet v řadě s ní, taky by se toho vzdala, kdyby mohla, ale začínalo to vypadat nadějně, jelikož se velice, velice pomalu, ale jistě, dostávala blíž a blíž. Ale jak už jsem řekla. Velice, velice pomalu.

Příčná ulice

Přijde mi vtipné, jak mě Lisa popohání, je při tom taková roztomilá. Uchechtnu se a pak se bez dalších slov vydám za svým cílem, avšak na Aarona mezitím ještě kývnu, že už se jde. Prorvu se šíleným davem na druhou stranu ulice, počkám, až mě můj mladší společník dožene a pak se i s ním vydám proti proudu. Nemůžu za to, že jdou všichni jedním směrem a ještě k tomu opačným. Nezaujatě si prorážím cestu až k fialovému obchodu, kde jsem asi před půl hodinou sám vyzvedával svůj hábit. Vejdu do salonu a s potěšením zjistím, že zde zákazníků opravdu ubylo. Postavím se za dva studenty a když se konečně dostanu na řadu, přejdu k pultu a předhodím prodavačce lístek od Lisy. Na chvíli zmizí, ale pak už vidím, jak ze skladu přináší balík a když mi ho předá, rozloučím se a otočím se na Aarona.
"Vracíme se zpátky za Lisou, nebo chceš ještě někam?"
Povytáhnu obočí a povýšeně ho sleduji, avšak na mých rtech pohrává mírný úsměv, což znamená, že mi společnost tohohle hocha až tak moc nevadí.

Příčná ulice
Tichá myš-tak by se nyní asi definoval. Zdálo se že byla ráda, že ji Matteo nabídl pomoc. Mírně se nad usmál. No nakupování, tady je tyhle dny vždycky hodně lidí to víme všichni . Někteří jsou tu proto brzo a někteří holt dorazí s tou mega hroudou pomyslel si a nadechl se, vydal se tedy s Matteem proti proudu ostatních lidí. Opravdu tohle bylo skoro rozbouřené moře, když spadnete ani by si nevšimli že někoho ušlapali, no tak radši nepadejme že.
Nakonec se tedy dostali k již jmenovanému obchodu a Matteo vystál výrazně menší frontu než kterou stojí Lisa. Aaron jen stál opodál a jako vždy mlčel, možná měli s Matteom další společnou věc, oba nebyli kecalové. Oba spíše mlčeli.
"Můžeme se vrátit za Lisou, já už koupit nic nepotřebuji" odpoví tedy Matteo, a trochu se na něj usměje. úsměv leč přátelský, tak v nitru jakýsi opatrný.

Příčná ulice

Člověk se může zbláznit z mnoha důvodů. Občas prostě slyší hlasy, nebo vidí stíny, nebo taky ufa. Jiní prožijí něco psychicky náročného a prostě se z toho zhroutí, nebo už jsou rozenými psychopaty, či sociaopaty od malička. Ale je toho i víc. Lisa právě ztrácela rozum při stání dlouhé fronty, která se zdála, že nikdy nekončí, naštěstí babičky a dědečkové, neboli nadopovaní šneci, měli své vyřízeno poměrně rychle, takže tolik nebrzdili, samozřejmě by bylo lepší, kdyby tam nebyli vůbec, ale co se dalo dělat.
Z Příčné se pomalu začal vytrácet život, všichni spěchali na vlak, ona by také nejraději, ale až teď došla na řadu, takže jen, co vysypala seznam se všemi potřebnými učebnicemi, připadalo jí, že už to jde docela rychle. Za chvíli už měla potřebné sešity a knížky v sáčku a přikoupila si i pár knížek pro svůj volný čas, načež vyšla před obchod, zda tam už kluci nebudou.

Příčná ulice

Jakmile mi Aaron odpoví na otázku, pouze kývnu hlavou na náznak, že rozumím a po té se vydám pryč z obchodu opět na ulici, mezi všechny ty lidi. Jakmile se ocitnu venku, překvapí mě, jak je najednou ulice skoro prázdná. To už šli všichni na vlak? Instinktivně zkontroluji hodinky, vždyť ještě půl hodiny, tak co? Zrakem zapátrám po Lise, snad taky neodešla? Všechny 'obavy' se však rozplynou ve chvíli, kdy svou blonďatou kamarádku spatřím.
"Támhle je."
Prohodím směrem k Aaronovi, avšak tak tiše, že těžko říct, zda to slyšel. Tak či onak, je to jedno, hlavně že ji vidím já. Svižnou chůzí si to k ní namířím, načež si všimnu plné tašky knížek, což mě zarazí.
"Panebože co jsi nakupovala? Já mám jenom pět knih a to mi zdaleka stačí."
Ihned se do ní pustím, přičemž se snažím zjistit, co všechno se v jejím sáčku ukrývá. Nakonec to však vzdám, protože je toho prostě nějak moc. Prokřupnu si krk, napřed na pravou stranu, pak na levou a když skončím, opět se na krátko zadívám na hodinky.
"Měli bysme jít."
Podotknu, přeci jen je ulice čím dál víc prázdnější.

Příčná ulice
Vydají se tedy z obchodu opět pryč na ulici , ale ejhle. Jakoby to v ulici náhle někdo vymetl. Doslova, skoro jako by nikde nebylo ani živáčka. "No..asi si nebudeme mít kam sednout" konstatuje poprvé Aaron něco sám od sebe. No, když najde ve vlaku nějaká volná místa bude jenom rád.
Matteo se tedy i po tom ozval že Lisu vidí, Aaron bezeslova přikývl a vydali se tedy směrem k ní. Hezky svižnou chůzi. A jak se zdá Lisa si toho opravdu nakoupila moc, možná i trochu navíc.
Mírně se protáhne, má pocit že mu kosti poslední dobou nějak tuhnou. Je to divné, ale ozvalo se poněkud hlasité zakřupání, no hezké že ano?
"Matteo má pravdu" přikývne Aaron když Matteo oznámil že by měli jít. Ještě by jim ten vlak ujel. A uznejme to by nebyl dobrý začátek školního roku že?