Kouzelnický svět [Přítomnost]

Příčná ulice

Když se najednou kluci obevili, spokojeně se usmála. Vůbec na ně dlouho nečekala, vlastně nemusela čekat vůbec, protože se obevili jen, co z krámku vyšla. Ještě ale potřebovala některé věci do školy a tak zoufalý nádech v úsměvu stále zůstával, ač spíše v očích, ale ono to je ve skutečnosti vlastně docela jedno. Její úsměv zvadl po Matteově poznámce. Pozvedla tašku do výše očí a podívala se na Mattea.
"Kolika knihami tě mám přetáhnou po hlavě?" Zamračila se a ruku opět svěsila podél těla. Na chvíli se zatvářila dotčeně a odvrátila pohled.
"Mám jen to nejnutnější do školy a pár knížek na noci, kdy nebudu moct spát." Snažila se nějak obhájit svůj nákup a poté se nervózně rozhlédla.
"Případně se složíme na chodbě, to už se mi jednou stalo." Odpověděla Aaronovi s úsměvem, jako kdyby to bylo naprosto normální. Potom vrazila Aaronovi i Matteovi do rukou pár svých věcí a se slovy, aby ještě chvíli počkali, odběhla do jednoho z krámků, z něhož za chvíli vyšla s další taškou plnou věcí, kterou si nějak bude muset uspořádat do jednoho z kufrů, ale to až ve vlaku. Poté si od kluků věci vzala, menší tašku dala do velké, aby ušetřila prostor a rozhodně přikývla.
"Tak jdeme." Zavelela a svižným krokem -ač to s tím vším, co táhla moc nešlo- se vydala na místo určené, tedy v první řadě z příčné ulice.

Příčná ulice

Zašklebím se, ale její výraz ve tváři mě donutí zalitovat nad slovy, co jsem před chvílí řekl. Pro povzbuzení se na ni usměju a mrknu, možná bych ji i pohladil po hlavě jako pejska, kdybych neměl plné ruce věcí. To, že nemůže spát, pro mě nebyla žádná novinka. Když však zmínila tu chodbu, ihned jsem prudce zareagoval.
"Tak to tedy ne. Někdo jako já nebude sedět na chodbě. Kdyžtak vyhodím z kupéčka nějaké prváky."
Pak se však už pomalu vydávám směrem k nádraží, protože už byl opravdu čas. Při tom se otočím na Aarona a položím mu otázku, ne však proto, abych zabil ticho (to jsem totiž neměl v povaze), ale proto, že mě to zajímalo.
"A jak famfrpál? Chystáš se letos dělat zkoušky do týmu?"
Kdyby byl z naší koleje, sám bych se za něj přimluvil, protože byl fakt dobrý. Jenomže on byl z Nebelvíru. Bohužel. Jak se blížíme, z dálky už vidím vlak. Hned bylo jasné, kam se všichni lidi z ulice přemístili. Sem, na nádraží. Nejraději bych se plácl do čela nad tou kolonou.

Přičná ulice
Tichý duch, tak by se někdy skutečně bral jako Aaron sám. Ale tak co, takovéhle -schopnosti- se hodí. Třeba se nenápadně vytratit profesorovi když máte průšvih. No co? Aaron není ten který by každý rok dodržoval bezchybně školní řád.
"Vyhazovat prváky snad nebude třeba" okomentuje Matteovu poznámku. No jo, Matteo byl někdo. Matteo přece nebude na chodbě. Hehe, to by asi zrovna nešlo. Kdyby tam projížděla ta paní co nabízí různé cukrovinky.
Pak však svůj tok myšlenek přeruší a pohlédne znovu na Matteo. Jo famrpál, tak to je jeho oblíbené téma. "Samozřejmě že se na to minimálně chystám..doufám že se mi to povede" usměje se. Kdo ví? Třeba se střetnou na poli. Ačkoliv jestli se Aaron dostane třeba na pozici odrážeče, no .. asi by šel Matteo mezi prvníma. Nic proti němu! Ale když už jste na takové pozici snažíte se potlouky poštvat proti těm z druhého týmu kteří jsou dobři. Hm..ale uvidíme jak to dopadne. Ale co když se tam nedostane? To by asi byl úplně NUDNÝ pobyt v bradavicích.

Příčná ulice

Z nějakého důvodu jí přišel Matteův výraz hrozně roztomilý. V jeho podání totiž úšklebek vypadal úplně k sežrání. Dobrá, možná to trochu opravím, jeho výraz byl spíše k popukání, protože pokud ho znáte a i když jste na ten úšklebek zvyklí, prostě s ním vypadá až směšně arogantně. Ne tak, že by jste mu nejraději vsadili pohlavek, spíš, že by jste se i zasmáli, aby jste mu to ego trochu urovnali.
"Prosím tě, ty jsi taky nepřizpůsobivý člověk." Protočila očima, jako kdyby s tím moc nadělal a s lehkým úsměvem pokračovala v cestě bez něakých zastávek. Za chvíli už byli na nástupišti devět a třičtvrtě. V duchu zajásala, že vlak stihli a vydala se rychle dovnitř, aby mohla najít kupé, které nebude plné a nějak se tam vtěsnají. Nějak tu jejich debatu o famfrpálu ignorovala, až potom si neodpustila poznámku.
"Podle mě se to prostě jenom hrozně přeceňuje, je to přece jenom sport, měli by jste se raději učit, potřebujete to." Řekla s chytrým výrazem, kdyby měla brýle, byla by si je vytáhla na nose, aby vypadala ještě chytřeji a povýšeněji, ale tuhle možnost bohužel neměla, tak jen pyšně pozvedla hlavu a vyběhla schody. Úzkou uličkou se tlačila vpřed, naštěstí byla už většina v kupé a na uličce nikdo moc nepřekážel.

Příčná ulice

Ohlédnu se po Lise, načež stáhnu obočí k sobě, až se mi na čele objeví vráska a zkřivím rty do jakéhosi úsměvu-úšklebek.
"Nevidím důvod se někomu podřizovat. Všichni se budou přizpůsobovat mně, ne já jim. A jestli tak neudělají..."
Nechám slova viset ve vzduchu a vytáhnu svou hůlku, načež s ní máchnu tak, že jedna z popelnic stojící poblíž se převrátí a vytvoří takový hluk, že se většina lidí ohlédne, co se děje. Tohle byl slabý odvar, proti tomu, co jsem uměl, ale zas takovou zkázu jsem tu dělat nechtěl. Vzpomínám si, jak parta mladších studentů doplatila na to, že mě nechtěli pustit na místo, kde jsem běžně v jídelně sedával. Jeden z nich tehdy skončil až na ošetřovně. Ale abych se přiznal, nebyl jsem proti nim tehdy sám. Byl tam Keepa. To mě donutí zapřemýšlet nad faktem, že jsem ho stále ještě nepotkal. Ale jak ho znám, on se někde brzo objeví. Následuji Lisu do vlaku, při tom však začnu řeč na Aarona, který jde za mnou. Sice mu nevidím do očí, což při komunikaci nemám příliš rád, ale i tak jsem přesvědčen, že mě slyší.
"Tak to ti budu držet palce, i když jsi můj protivník."
Slovo 'protivník' tak zvláštně vyplivnu, prostě to vytvoří takový divný zvuk. Ano, velmi mi vadí, že hraje za Nebelvír. Sice je to jeho kolej, ale se svými schopnostmi by se hodil k nám. Zaslechnu slova Lisy a opět se zamračím.
"Nepokoušej moji náladu nebo opravdu na té chodbě skončíš."
Zahrozím jí, ale ve skutečnosti bych ji asi nevyhodil, protože... protože je to prostě Lisa.

Příčná ulice
Zdálo se mu to? Nebo..ikdyž to ne asi vážně ne. Nad tím se trochu usmál no jo . Matteo je někdo, a ostatní s mu prostě podřídí. A někdy je to tak lepší. A proto Aaron mlčí, jako tichá myš která poslouchá.
Nakonec se tedy včas dostali na nástupiště, což bylo opravdu jen dobře. Problémy? Ty přece nechce žádný spořádaný..no fajn ani tenhle není Aaron.
Usmál se při slovech co slyšel Mattea, "Dobře.." usmál se tedy, šli tedy dál. Tak by jinak i mlčel. Ale Lisa promluvila . Na chvíli se zamračil, "Hele, a z učení nemám nejhorší známky a mě to tak stačí.. Už mm totiž představu kde budu za pár let" mírně se usmál . Ačkoliv rodiče z jeho plánu nebyli zrovna nadšení je mu to celkem jedno. Je to jeho život a on si bude dělat to co ho baví!
Ano toho Matteo tonu si všiml, ale z nějkého důvodu to nekomentoval.

Vlak

Sladce se na Mattea usmála a s ironickým výrazem pokývala hlavou. "No to víš že jo." Chabě se zasmála, tak hraně, předstíraně. Bylo to takové to 'ha, ha, ha." A ironické, to především. Poté se na něj podívala a zamrkala dlouhýma řasama. "Já se ti přizpůsobovat nehodlám, ale to už myslím dobře víš." Uculila se a provokativně našpulila rty. Procházení uličkami ji nijak nebavilo, ale jelikož byla pořád nějaká šance, že někde vzadu bude volné místo, pokračovala dál. Dokud se nakonec nepoštěstilo. Rozrazila dveře volného kupé a rychle svým batohem obsadila místo u okna, zatímco se snažila narvat dva kufry do přihrádky nad sedadly. Což se jí moc nedařilo ze dvou důvodů -byla malá a slabá. Ale pořád se stíhala smát Matteovi.
"To si jenom myslíš, jenom tak se mě nezbavíš. A taky jsem úžasná, nemohl bys mě vyhodit." Zapěla sladce medovým hláskem a stále se snažila zvednout kufr trochu výš, než nad kolena.

Vlak

Mlčím až do doby, kdy Lisa konečně najde nějaké prázdné kupé a rychle jej obsadí. Sleduji její počínání s kufry a cítím nutkání pomoct jí, jenomže na druhou stranu se vybavím její slova, a tak jí v tom nechávám. Sám si své zavazadlo hodím nahoru a sednu si taktéž k oknu, takže vlastně sedím naproti dívky s blond vlasy, která mě aktuálně nehorázně štve svým chováním.
"Jen abys nebyla překvapená."
Utrousím tiše a svůj pohled stočím k oknu, dívám se na neurčité místo a přitom přemýšlím, jaké to tento rok v Bradavicích bude. Poslední rok. V ruce držím hůlku, se kterou si znuděně pohrávám, až to nakonec nevydržím a zlostně vybuchnu.
"Ježiši na koho ten vlak ještě čeká? Já jsem tady, můžeme jet."
Hlavou se opřu o tvrdé sedadlo a natáhnu nohy před sebe až k místu, kde sedí Lisa. Zašklebím se a opět začnu uvažovat, tentokrát však ne nad školou, nýbrž nad tou ženskou, co vždycky vozí občerstvení. Snažím si vzpomenout, co dobrého všechno prodává a co si dnes koupím. Při těhle myšlenkách se mi zbíhají sliny, a tak pohledem nervózně těkám sem a tam a snažím se nevnímat kručení v žaludku. Nakonec se rozhodnu odvést pozornost jinam, a tak se zaměřím pohledem na Lisu, sedící naproti mě.
"Máš opravdu všechno?"
Ujišťuji se a ani vlastně nevím proč. Nikdy jsem nebyl výřečný člověk, nikdy jsem nekladl zbytečně moc dotazů. Přesto se však do trapného ticha zeptám.
"A co prázdniny? Jak ses vlastně měla?"
Povytáhnu obočí a nasadím takový ten arogantní, ale zároveň sladký výraz.

Vlak
Co na to říct, Lisa našla volné kupé tak proč ne. svůj kufr si uklidil a sám si tedy sedl, Aaron opravdu nebyl kecka. Však následný případ byl tady, jen seděl mlčel a sledoval ty dva. Až tady Matteo vybuchl
"Matteo, klid, vlak odjíždí přesně, nehledě na to, jestli jsi ty v něm nebo ne" asi je rád že je v Nebelvíru , Matteo je jako fajn ne že ne, ale známe to že ano.
Aaron to co řekl jinak mlčí, nemá důvod mlčet, možná že se prospí. I kdž radši ne , ještě by se probudil s něčím na ksichtě.
Mírně se pousmál a to je vše co k tomu tak poznamená.
Už bude zticha nebude je rušit přece

Vlak

Po několika neúspěšných pokusech dát kufr nahoru to nakonec vzadala a na truc položila kufry před sedačku, takže na nich v podstatě mohla mít nohy. Zapadla hluboko do sedačky a zívla. Už byla z toho pobíhání celá unavená, z čehož ji ale dokonale probral Matteo. Vykulila na něj oči a chvíli ho jen tak tiše sledovala.
"Nutíš mé uši krvácet." Poznamenala jsem dotčeně a promnula si spánky, jako kdyby to snad mělo nějakou spojitost. "Egoisto." Dodala vzápětí a našpulila na něj rty. Poté se zeptal, zda má opravdu všechno, na což pouze přikývla a spokojeně se usmála. "Alespoň myslím." Zašeptala po chvíli a šmátla po batohu a chvíli v něm lovila knížku, kterou si vzala na cestu.
"Byla jsem u moře v Americe." Odpověděla úsměvně na Matteův dotaz a otevřela knížku na první straně i když záložku měla jinde.
"Takže to bylo docela fajn. A potom jsem přečetla téměř všechno, co mi přišlo pod ruku. Co ty?" Dodala jsem a oplatila otázku, načež jsem se podívala i na Aarona. "A ty?"

Šikmá ulička→Vlak
Toto bolo šťastie v nešťastí. Síce boli všetky obchody už s menším počtom ľudí a tým pádom sa mi podarilo všetko nakúpiť za rekordný čas, tušila som, že vo vlaku nebude také jednoduché nájsť si miesto. Bola som vyčerpaná z toho stresu ,že nestíham a celkom som sa divila, jak rýchlo som to všetko zvládla. Už iba tie všetky veci vtrepať do vlaku a nejak tam napchať aj seba. Vydala som sa k nástupišťu. Síce som nebežala, ale nedalo sa to nazvať ani rýchlou chôdzou. Bolo to niečo medzi. To je vtedy keď sa ponáhľate, ale už nevládzete. Navyše, ten kufor nebol moc ľahký, čiže mi to moc neuľahčoval. Keď som sa konečne dostala k vlaku, vydýchla som si ,že ešte neodišiel. No mala som čo robiť aby som sa doňho dostala. Aj keď som už bola vnútri, nastal ďalší problém. Kam si mám sadnúť? Stavím sa ,že všetci ,ktorých poznám už nebudú mať voľné miesto. Za pokus nič nedám. Pomalým krokom, som išla uličkou medzi jednotlivými kupéčkami. Všade bolo plno, tak som pokračovala v ceste a dúfala ,že niekde bude aspoň to jedno prekliate miesto voľné.

Vlak

Přijdu si ukřivděný, když zaslechnu ty jejich poznámky a zamračím se ještě víc, neříkám však nic. Sleduji Lisu, jak si počíná. Když si uvědomím, že opravdu není sama schopna ten těžký kufr dostat nahoru, zpytuju svědomí, zda jsem jí přeci jen neměl pomoct. Položí ho mezi nás a zdá se, že pro něj našla využití, jenomže teď zavazí i mně. Já s dlouhýma nohama, které si musím nyní narvat pod sebe, protože přede mnou je to velké štrakadlo. Chvíli se vrtím a snažím se najít takovou polohu, která by mi vyhovovala k sezení, jenomže to nebylo téměř možné. Nakonec jsem nevydržel.
"Ježiši! A kam si mám dát nohy já?"
Dobře, nebylo by špatné natáhnout se přes celou sedačku, ale až přijde Keepa, budu mu muset uvolnit místo a budu zase tam, kde jsem začal. Vezmu proto kufr a aniž bych čekal na svolení Lisy, položím ho nahoru. Dosednu zpátky, natáhnu si nohy před sebe a spokojeně vydechnu. Pak se teprve začnu věnovat tomu, co říká.
"Amerika? Hmm..."
Napadne mě, že jsem tam už dlouho nebyl. Nebylo by špatné, objet si jednou celý svět. Třeba až vyjdu ze školy. Tahleta úvaha mi vykouzlí na tváři úsměv.
"Já? No... Nestojí za řeč. Staral jsem se více méně o sestru a ani rodinným setkáním jsem se nevyhnul."
Skřivím tvář nechutí, když si vzpomenu na všechny ty lidi, kteří za ty dva měsíce prošli naším domem. Mám až moc společenské rodiče, zvou k sobě kouzelníky...jenom čistokrevné kouzelníky a tak nějak, tak nějak si hrajou na dokonalou rodinku. Bože. Ještě že už zase jedu do školy. Ne že bych se tak rád učil, ale... není to tak zlé. Na profesora Kratiknota se třeba už těším. A jsou tu i fajn lidi. Kouknu na Lisu a usměju se.

Vlak

Sledovala Matteovo počínání a zatím si nenápadně vytahovala z batohu karamelky. Nečekala, že by si dal taky a tak mu zatím ani nenabízela. Když zvedl kufr a dal ho nad sedadla, spokojeně se usmála a opřela se hlavou do sedačky. "Díky." Řekla s úsměvem a rozhlédla se po kupé.
"Musíme hlavně držet místo Keepovi, snad brzy dojde." Upozornila Mattea, leč značně tiššeji. Přemýšlela, kde tak dlouho může být a jestli třeba neuvízl v jiném kupé, ale skoro všechny prošli. Karamelky položila na místečko vedle sebe, ale dostatečně skromně, nijak se tam nerozvalovaly, aby měl místo i Aaron. Upozornil na sebe Matteo, na kterého se podívala, jen co zazněly první písmena.
"Florida, nebo Kalifornie? Mhh, Florida." Upřesnila s lehkým úsměvem. Poté si vyslechla jeho. No co říkal i docela čekala.
"Jak vidím, nic se nezměnilo." Zazubila se a dále se věnovala dostáváním z balíčku další karamelku. Poté si vzala z batohu i vodu. Mimo knížky, karamelek a pití nepotřebuje téměř nic. To jí stačí ke spokojenosti. Vyzula si boty a sedla si na sedadlo do tureckého sedu. Vodu a karamelky měla natěsnané vedle sebe a pozornost už patřila pouze prvním slovům knížky. Tu však po chvíli přenesla k Matteovi a nesměle mu úsměv oplatila. Prohrábla si vlasy a podívala se na Aarona.
"Karamelky?" Povytáhla tázavě obočí a střídavě očima těkala mezi Matteem a Aaronem.

Vlak
Po ďalších minútach hľadania voľného miesta sa na mňa konečne usmialo šťastie. Letmým pohľadom som si pozrela osoby ,ktoré tam boli. Dve tváre z tých troch mi boli povedomé. Jeden z tých chalanov patrí do Chrabromilu (Nebelvíru) ako ja. Ako sa to volal? Viem ,že niečo na A, no ani za nič si na jeho meno nespomeniem. Druhá známa tvár, bol ten druhý chalan. Nepoznala som ho osobne a ani som nevedela do akej kolaje patrí, no často som ho videla v škole. A to dievča... možno som ju videla, možno nie. V každom prípade si na to nespomínam. Vpochodovala som do ich kupéčka s úsmevom, ako vždy. ,,Čaute, snáď nebude vadiť ak si prisadnem" povedala som milým hlasom ako to mám vo zvyku, no nečakala som žiadnu odpoveď. Aj keby to niekomu vadilo, má smolu pretože mňa už nikto nedonúti hľadať si iné voľné miesto v tomto preplnenom vlaku. Svoj ťažký kufor som si plánovala vyložiť hore, no s mojou silou, ktorá sa takmer rovná nule to bolo ťažšie než som si myslela. Mala som chuť ten kufor vyhodiť z okna, no mám taký pocit ,že ani na to by som silu nemala. Po menšom trápení s kufrom som ho konečne dostala na miesto a vyčerpaná som sa hodila na najbližšie miesto, ktoré bolo vedľa tej neznámej baby. Dúfala som ,že jej to nebude prekážať a taktiež som dúfala v to ,že som im moc nenarušila debatu.

Vlak

Pokrčím krátce rameny a mírně se ušklíbnu. Ano, nic se nezměnilo. Možná jen to, že jsem byl starší a opět to jinak vnímal, než třeba před třemi lety. Protáhnu se, načež zívnu natolik, že si musím tvář zakrýt rukou. Všímám si, že Lisa vytahuje nějaký sáček, nejspíše bonbony. Přijde mi vtipné, jak mě zná. A ani mi nenabídne. Nebo že by? Překvapila.
"No už jsem si myslel, že mi nedáš."
Možná bych se neměl zamýšlet nad dvojsmyslem, co jsem právě vypustil z úst, když to se nedalo. Vyrvu jí balíček z ruky a narvu si plnou dlaň do pusy, než stihnu zrudnout. Karamelky nemám rád. Nesnáším je, ale přesto mám potřebu si vzít, protože jsem to prostě já. Nakonec Lise vrátím její majetek a zazubím se na ni, když v tom někdo vrazí do našeho kupé. Svou pozornost přenesu na nově příchozí. Už jenom to, že se tady tak najednou objevila a chtěla si přisednout... bral jsem to jako pomyslné narušení mého teritoria.
"A ty jsi kdo?"
Zamračím se na dívku, rozhodně mi není příjemné, že se k nám hodlá přidat. I se samotným Aaronem jsem měl problém, tak ale jedno plus u mě měl. Hrál famfrpál a jako bonus to byl tichý člověk, který nerušil všechny kolem sebe hloupými kecy. Ale tahle holka? Možná jsem ji na chodbě někdy zahlédl, ale osobně jsem ji neznal.

Vlak

Při jeho odpovědi, zároveň i poznámce, se nepatrně zašklebila, zřejmě ji zkazili, protože dřív by na nic takového ani nepomyslela. Perverznost je zjevně nakažlivá. Když jí balíček poměrně nevybraně vzal z ruky, zamračila se na něj a založila ruce na prsou. Docela uraženě sledovala jeho počínání a byla jen ráda, že nemá jen ten jeden zatracený balíček. Několik si jich nacpal do pusy, což ji dost pobouřilo. Jen, co se jeho pozornost přenesla na člověka, který právě přišel do kupé, sebrala balíček a varovně na něj ukázala ukazováčkem.
"Nesmíš to tak hltat, nebo tě bude bolet břicho a na ostatní nezbude." Řekla káravým hlasem trochu povýšeně a autoritativně. Poté se konečně věnovala nově příchozí. Mile se usmála, přikývla a poté pohledem propálila Mattea.
"Matteo!" Okřikla ho a byla by po něm hodila karamelku, ale bylo by jí škoda. Omluvně se usmála na příchozí dívku, která si vedle ní sedla. Sebrala flašku a dala ji na stranu blíže k oknu, aby jí třeba nezavazela.

Vlak
Zo strany toho chalana som teda vrúcne privítanie nedostala. No nebol to prvý a mám taký pocit ,že ani posledný človek ,ktorý sa ku mne choval hrubo hneď od začiatku. V hlave som sa usmiala nad tým, keď ho to dievča napomenulo. ,,To je v pohode" uistila som ju. ,,Som Alex" povedala som naďalej priateľským hlasom a jemným úsmevom. Znova som sa obrátila k tej babe: ,,A ty si...?" opýtala som sa. Bola som rada ,že aspoň niekto v tomto kupé ma odtiaľto nechce vyhodiť. Teda aspoň to tak zatiaľ vypadá.

Vlak (nástupište 9/4, vlak)
Ako vietor prebehla cez zdanlivo pevnú stenu a ocitla sa na nástupišti. V jednej ruke niesla pomerne malý kufor, v druhej držala prútik. Dokelu, snáď v poslednom roku pre Merlina nezmeškám vlak! Toto je snáď zlý sen! Povzdychla si v duchu a zamračila sa. Okolo nej postávalo ešte niekoľko rodičov, no nikto zo známych. Vlak sa už hýbal a ak sa nepohne rýchlo, zmešká ho. Teda... Vlastne ho zmeškala už v tejto chvíli čo bolo rozhodne všetko len nie dobré. Namierila prútik na svoj kufor. „Reducio." Zamrmlala smerom ku kufru ktorý sa zmenšil, hoci nie oveľa. „Reducio, reducio!" Zopakovala znova, načo sa kufor zmenšil takmer na veľkosť hračky. Opatrne ho chytila a napchala do vrecka. Napravila si čierny klobúk na hlave a odhrnula ryšavé vlasy z čela. Potom znova strčila ruku do vrecka a vytiahla pokrčené najnovšie vydanie Denného proroka. Chytila si ho do zubov čo muselo vyzerať pomerne komicky, a privrela oči. No tak, sústreď sa... Nerobíš to prvýkrát. Pomyslela si a mierne ju to upokojilo- animágom bola od piateho ročníka, takže mala za sebou už množstvo premien, čo ju upokojilo ešte viac. Po chvíli znova otvorila oči- bola čierno-bielou snežnou sovou a jediné čo ju líšilo od bežného jedinca bolo miesto na ľavom krídle na ktorom bol pomedzi čierne bodky a škvrny obraz obyčajnej jednoduchej sovy z vetvičkou olivy v zobáku. Zhlboka sa nadýchla a zamávala krídlami. Vzniesla sa do vzduchu a nabrala výšku takže letela zarovno z oknami vlaku- na prvý pohľad vyzerala ako obyčajná poštová sova. Zatiaľ však nenašla jediné prázdne kupé, čo ju mierne udivilo. Nakoniec sa zastavila pri jednom ktoré malo pootvorené okno- sedeli v ňom v podstate štyria, no miesto by sa zrejme našlo- navyše, nemala už chuť ani silu oblietať celý vlak aby našla ešte nejaké kupé s otvoreným oknom. Jemne a nehlučne vletela dnu a posadila sa na "parapetu" pri okne. Držiac Denného Proroka stále v zobáku tlmene zahúkala. Snáď si ma rýchlo všimnú. Pomyslela si netrpezlivo.
//Keby niečo, napr. v HP6 sedí v jednom kupé cestou do Rokfortu piati- Ron, Hermiona, Neville, Harry a Luna.

Vlak
Mezitím, co si tak pracně vytahovala karamelku, propalovala Mattea jakýmsi vraždícím pohledem, naznačujícím, aby si ji nepřál, jestli se dál bude chovat tak, jak se chová. Věděla, že takový je, ale ona také neměla důvod být k dívce milá a přes to byla i když ji nikdo nenutil a nemusela. Protože je to prostě lepší, než aby na sebe byli stále všichni zlí. S úsměvem se poté otočila na tu, co se představila jako Alex a přikývla. "Elisabeth...Lisa." Uculila se a dala si do pusy další karamelku, poté natáhla balíček k ní. "Chmmm, hcueš?" Zahuhlala, když si jich nabrala ještě několik. Stále čekala, že se dovnitř každou chvílí přiřítí Keepa, ale tak se nestalo. Když už zaregistrovala pohyb, rychle zvedla hlavu ke dveřím, ale to jen prolétla sova a ohlásila tak příchod. To Keepa nebude.

Vlak
Nemohla som si nevšimnúť jej pohľad smerujúci na Mattea, alebo jak ho to nazvala. Len sťažka som zadržiavala smiech. Jeho hrubé správanie mi však nijak neprekážalo. ,,Teší ma" povedala som s úsmevom. Keď ma Lisa ponúkla karamelkami, najradšej by som jej ich všetky zobrala. Musela som sa však ovládnuť a zobrala som si len pár. ,,Ďakujem" povedala som a dala som si ich do úst. Zbožňovala som tú chuť. Problém je v tom ,že toľko cukru pri mne neznamená nič dobré, pretože hyperaktívna som dosť už aj bez toho.
V tom do kupé priletela nejaká sova. Nechápala som čo tu robí sova, ale to som neriešila. Len som sa na ňu chvíľu pozerala a nevedela som čo si mám myslieť. Možno patrila niekomu z tých troch ,ktorí tu už boli, alebo niečo také... to som už v každom prípade nemala ako vedieť.

Vlak
Smutne uprela pohľad na karamelku- ako ich ona len zbožňovala... Očividne si ju však nikto veľmi nevšímal, čo bolo len a len dobre. Potlačila teda nutkanie priletieť k dievčaťu ktoré sa predstavilo ako Elisabeth- vždy ľudí oslovovala celým menom- a zobrať jej ten balíček karameliek. Namiesto toho si iba našuchorila perie a zľahka mávla krídlami pričom pristála pred druhým dievčaťom (Alex) a zľahka pustila Denného Proroka na jej kolená pričom očami hypnotizovala karamelky. Nakoniec znova zľahka zamávala krídlami a pristála na zatiaľ neobsadenom sedadle pričom si zobákom z nudy očistila perie. Niekedy ju vyslovene iritovala táto premena- musí byť slušnou poštovou sovou a dbať na každý krok- a hoci je registrovaný animág, koho by potešilo to že by sa im vkradla do kupé? Zrejme nikoho.